Konec jedné mateřské pýchy

Sedíte v čekárně před lékařským vyšetřením a snažíte se nějak zabavit dvouleté dítě. Jak to může dopadnout?

Je pondělí dopoledne a já usedám do čekárny se svou tehdy dvouletou dcerou. Čekáme na ortopedické vyšetření, společnost nám dělají tři maminky s dítětem, jeden mladý muž a několik lidí vyššího věku.
Tady to vypadá na dlouho, tak se snažím dcerku nějak zabavit a říkáme si barvičky, které vidíme.
A ona perlí.
Rozezná od akvamarínové, přes lososovou, až po bledě lila. Postupně přepínáme do angličtiny, kde tedy zná jen základní barvy, ale i tak.

A matky blednou závistí.
Přepneme na zvířátka, kde opakujeme, jak které dělá. U zajíce se chvilku zamyslí.
Čekárna na chvilku ztichne, a já vím, že nás poslouchají.
"Hop," vzpomene si nakonec a lidé kolem nás se rozesmějí.

Jak by taky dělal zajíc, že?
A já se dmu pýchou, když naše hvězda napočítá do desíti česky a do pěti anglicky.
Rostu až do nebes.
Jedna matka nevydrží s nervama a odchází.
V tom si dcerka kýchne a než stihnu zareagovat, utře mi se suchým: "Na, tady máš knedlu," do běloskvoucí halenky holuba enormních rozměrů.
A já padám z nebes zpátky na ústa.
Posměšný úšklebek matek...no tak to bychom měli.

Holt mateřská pýcha...